Krabice plné dárků? Lepší je vánoční krabicák (GLOSA)

Letos se mi poštěstilo. Už na začátku adventu jsem narazil na člověka, kterého jsem dlouho neviděl, mluvili jsme spolu jen tak na ulici a nakonec si přáli pěkné prožití vánočních svátků. V průběhu následujících týdnů až do Vánoc to s jinými lidmi vyšlo podobně ještě několikrát.

Naposledy dnes ráno. Šel jsem do příbramského supermarketu koupit zapomenuté ingredience do bramborového salátu a mezi vybrakovanými regály narazil na bývalého kolegu z práce. Během dvaceti minut jsme si u mléčných výrobků vyměnili pár informací o životě vlastním a postřehů ze života jiných. Popřáli jsme si pěkné svátky a vyrazili k domovu.

Před Vánoci jsem neposlal skoro žádná přání, ta náhodná setkání a osobní kontakt mě zcela naplnily. A zdá se mi, že o letošní Vánoce vidím více lidí, kteří si počínají podobně. Nekupují a neposílají prefabrikovaná přání. Tím nemyslím, že by od firem a nejrůznějších e-shopů nechodily tuny přáníček, ale běžní lidé, kteří „péefkem“ nesledují komerční zájem do budoucna, se podle mého pozorování více zaměřují na osobní přání.

Skoro bych i řekl, že se lidé v posledních letech o Vánocích více a více zajímají o druhé. Vnímám spoustu aktivit jednotlivců nebo iniciativ skupin a organizací, které se zaměřují na lidi, na které bychom si měli o Vánocích vzpomenout a přinejmenším v klidu a tichosti jim popřát lepší životní cestu. Narkomani, vězni, bezdomovci, lidé topící se v dluzích, žijící po ubytovnách, dlouhodobě nezaměstnaní, alkoholici a ztracenci všeho druhu.

Pokud se společenské kyvadlo opravdu přesouvá od neosobních přání k těm osobním formám, možná bude dalším krokem osobní setkání s lidmi, které zmiňuji výše. Možná je to proti „pravidlům“, ale co tak vzít někomu na ulici vánoční krabicák? Potěšíte člověka, který – ať už vlastní či nevlastní vinou – žije na okraji společenského zájmu. Bude to osobní a snad i trochu vánoční.

sdb