Chci pomoci: Víťa z Bukové bojuje se zákeřnou nemocí (FOTOGALERIE)

Nadace Chci pomoci začala spolupracovat s rodinou Víti Schneidera (nar. 2000) z Bukové u Rožmitálu pod Třemšínem. Hoch a celá jeho rodina statečně bojují se zákeřnou nemocí. V následujícím textu líčí jeho matka okolnosti vzniku onemocnění, průběh léčby i dopady na rodinné příslušníky.

Naše rodina bydlí v krásném prostředí brdských lesů ve vesničce Buková u Rožmitálu pod Třemšínem. Máme malý domeček, který zdědil manžel po svém dědovi. Vlastními silami jsme si ho opravili a dali do stavu, ve kterém se časem dalo i spokojeně bydlet. Pořídili jsme si dva kluky. Ten mladší byl od narození dosti živé až hyperaktivní dítě. Jelikož už jsme měli o šest let staršího syna, který byl klidný, hodný a strašně rozumný, z mladšího jsme tím pádem měli trochu šok!

Když nám podpálil náš opravený baráček se 14 dní novou střechou, tak to byla poslední kapka. V Příbrami v té době otevřeli školu bruslení. Tak jsme vyrazili s bruslemi na led. Víťa, tak se mladší syn jmenuje, se zkraje docela bál, ale opravdu jen chvíli. Druhý den už létal na bruslích, až se mi tajil dech. Bylo mu teprve pět let. Začalo se mu to líbit natolik, že u hokeje zůstal skoro čtyři roky. Vše bylo úžasné, sklízel úspěchy, až přišel rok 2009 a ten nám obrátil život vzhůru nohama.

Starší syn Sváťa končil Základní školu v Příbrami, Víťa hrál hokej. Vše prostě super. Jenže pak začala chodit jedna rána za druhou. Nejdříve jsme oba přišli na jaře toho roku o práci – ne vlastní vinou. Nikdo z nás ovšem netušil, že Víťa už v té době měl v noze nádor. Noha ho sice občas bolela – asi jako všechno, když se sportuje. Přičítali jsme to k velké zátěži na ledě. I přesto dál hrál.

Když dostal rentgen do ruky pan doktor, nechtěl tomu ani uvěřit. Zavolal si jenom mě do ordinace a tam mi opatrně začal líčit, že má podezření na nádor v kosti. Ten šok se nedá ani popsat. Z ordinace jsem musela vyjít jakoby nic, to bylo asi to nejhorší. Něco tak strašného. Pak už to začalo, další a další vyšetření, které bylo velmi rychlé. A za pár dní diagnóza osteosarkóza. Všichni jsme se hroutili. Nejhorší pro nás asi bylo, jak to říci klukům. Ten starší je velice citlivý, tam to bylo asi to horší.

Doslova si rval vlasy a křičel, že tu rakovinu by měl mít on, a ne Víťa. Víťovi jsme to nedokázali říct. Víťa nastoupil první chemoterapii 13. července 2009. S tím, že snad se noha zachrání, ale nejdůležitější je Víťa sám. To, že by měl přijít o nohu, jsme se dozvěděli začátkem července na Bulovce. V té době podstoupil biopsii.

V tu chvíli člověk zjistí, že peníze nejsou všechno, ovšem vzápětí pochopí, že bez nich tu nemoc také nezvládne. Víťa dostával chemoterapie od července do srpna, ta musela být i před operací. V září měl první operaci, kdy mu vzali část kosti. Čekání, až bude mít po operaci, bylo strašné. Ty dlouhé chvíle čekání a nervů nám alespoň zpříjemňovali hokejisté.

My jsme byli stále bez práce. Platila jsem pobyt v nemocnici za sebe i za Víťu. Jelikož v té době byl i v péči psychologů, nemohla jsem ho tam nechat samotného. Příspěvek na péči jsem nedostala, protože syn nebyl dlouhodobě nemocný. Doma se mezitím  hroutilo úplně všechno. Starší syn byl u babičky, ten na tom nebyl o nic lépe, bohužel musel začít ambulantně docházet k psychiatrovi. Sváťa mi vždycky říkal: „Mami, kdy tohle všechno skončí?“ A já mu říkala: „Neboj, rok to vydržíme a pak se všechno vrátí do starých kolejí.“ Ale nikdy se to už nevrátí, ani zdraví, ani práce a my už také nikdy nebudeme stejná rodina jako dřív.  

Dnes už Víťa ví, co mu bylo, ale nechce o tom mluvit. Má za sebou čtyři operace a chodí o berlích.  Víťa musí i nyní stále dojíždět na kontroly do nemocnice. Jelikož již na něj rodina nepobírá žádné příspěvky, je to pro ni dosti finančně náročné.


Nadace Chci pomoci připravila na 7. ledna 2015 v Příbrami koncert Čechomoru, jeho výtěžek bude věnován na podporu rodiny Schneiderových. Finančně můžete přispět také na transparentní účet nadace (107-8408500267/0100).

Na snímku manažer nadace Tomáš Bezouška s Víťou Schneiderem a rodinou.